Kdo nezažil, nepochopí. Když nemůžu spát, přepadá mě závist. Skutečná nepředstíraná závist vůči každému, kdo už spí. Závist je špatná a spánek tak sladký.
Možná by se hodilo číst to až večer. Usínání je docela intimní věc. Ale když se nedaří? Pak je lepší rozebrat to za světla. Prý je totiž lepší vstát a něco dělat. Tělo se prý unaví. Dokonce doporučují zabývat se nějakou nepříjemnou činností, asi aby se hlava lekla a večer ochotněji usínala. Jenomže mozek nechce vypnout a ani žehlení nepomáhá.
Co radí lidová moudrost? Bylinky. Kozlík, meduňku, třezalku a mátu. Taky chmel a čekanku. Anebo všechno dohromady. Anebo si dát pár piv a pak to zapít kozlíkem a mátou? Alkohol prý usínání nepodporuje. Prý je lepší dát si kozlík do mléka.
Brrr! Je to hnus. Je to hnus i s medem.
Vyzkouším tedy něco jiného. Kazetu s relaxační hudbou. Hudba má speciální podtóny, které mě uvedou do stavu alfa. Je nádherná. Navozuje iluzi přírody, chvíli tam zurčí potok, chvíli zpívají ptáci. Už, už cítím, že spánek pomalu přichází, ale ouha! Nesnesu pomyšlení, že se škrtím šňůrou od sluchátek a tak vypínám stereo a končím úžasnou chvilku. Snad zítra. Zítra to určitě nebude o nic lepší, zase budu řešit stejný problém. Jsem chronický nespavec už odmala a mám na to i papír.
Zbývají ještě jiné podivné rady, jedna je šimrat se na čele. Taky jsem četla, že se krásně usíná s nohama v mokrých ponožkách. Bojím se to vyzkoušet, nejspíš bych ráno vstala s angínou. A taky psovi by asi bylo zima. A vodu nemá rád. Nezbývá než starý dobrý autogenní trénink.
Začnu pravou:
Pravá ruka je těžká.
Pravá ruka je příšerně těžká.
Pravá ruka je skutečně těžká, tak těžká, moc těžká.
Tíha pomalu přechází do levé ruky a ta je taky už těžká.
Levá ruka je těžká.
Pravá i levá ruka jsou těžké. Moc těžké.
Obě ruce jsou příšerně těžké.
I pravá je těžká.
I levá je těžká.
Jsou tak těžké, že tíha postupuje dál.
Než ztěžknou víčka, uplyne ještě hodně času. Mezitím celá ztěžknu a pak mi ještě bude příjemně teplo. Pěkně postupně. Nikam nespěchám, taková tíha a teplo musí být poctivé. Nesmí se odbýt. A ani není důvod, stejně nepospíchám. Mám na to přece celou noc.
