Každý má své silné a slabé stránky. Já ty svoje znám, ale prozrazovat nebudu. V souvislosti s tím jsem byla přinucena analyzovat svoje chování a také příčiny občasného hodování.
Jenomže svět je někdy zlý a tak
ten pocit přijde, ať chcete nebo nechcete. Nyní se mi to obvykle stává
v neděli. Jdu z návštěvy od mamky a potřebuji se uklidnit. Víte,
tyhle návštěvy bývají emočně velmi náročné. Naštěstí jezdím přes náměstí I. P.
Pavlova a tam si mohu zchladit žáhu, tedy vlastně nažhavit, smaženým kuřátkem.
Snažím se, aby to bylo co
nejméně, vymyslela jsem dokonce i dietnější verzi, namísto hranolek požádám o
malý salát. Tato kombinace zapitá co nejméně sladkou limonádou mě hodí zpátky
do života, přemítám si u toho a díky tomu se pak těším domů na šéfovo vaření. U
něj jenom cucám čaj a odpočívám.
Nějaký čas plán vycházel, ale
nyní přemýšlím, jakou udělat v nedělním odpoledni změnu. Začínám totiž
tápat, jestli mě víc rozčílí návštěva u mamky nebo až to kuře. Jediné pozitivum
na něm je fakt, že na příkoří způsobená předtím, zapomínám.
Včera mě kupříkladu nenaštvala
mamka, ale tramvaj. Nejela. Bylo mi divné, že jezdí náhradní autobus, ale
vyhodil mne na Náměstí Bratří Synků na docela prázdnou zastávku. Přišel ke mně
pán a ptal se: „Jede tady něco vůbec?“ Nakopl mou zvědavost a tak jsem začala
studovat ceduli, abych zjistila, že mě k mamce nedovezou. Všechny dortíky
si mohu strčit za klobouk. Sedla jsem na autobus o ulici dál v dobré víře,
že se k mamce dostanu. Ouha, vykoplo mě to zpátky na Pavláku.
„No, nic, nebudu se
rozčilovat“, říkám si a mířím na kuře. Objednávám standardní menu a za chvíli
už mi hlavou běží úplně jiné myšlenky: Ta stehýnka jsou moc prťavá, copak nemá
kus prsou? Salát je oschlý a omáčka? Ta by snad měla být samozřejmost a ne
stát osm korun! Dneska si dám led! Mám to reklamovat? Obírám kosti a
v duchu si nadávám. Přece už dopředu vím, že to bude mastné, zbytečně
drahé s hnusnou kůží a bez chuti, jenomže si to zase znovu dám. Prostě
závislák! A nejsem sama, kámoška řeší svoje problémy dost podobně.
Jenomže teď mám trochu dilema.
Uklidňuje mě ten rituál, anebo to, že po jídle stoupne cukr anebo fakt, že na
tom kuřeti se aspoň trochu vybiju? Nemůže se bránit, musí strpět všechno, co mě
zrovna napadne a neprotestuje. V klidu se namočí do oblíbené omáčky, trpí
moje zakousnutí, akorát zmizí dřív, než se úplně uspokojím. Obvykle odcházím
taková neukojená …. chtělo by to ještě něco na závěr …. a tak jsem přidala dvě
mini laskonky.
Až na tu tramvaj docela dobrá
neděle.
