A tak kdybyste se zeptali, co jsem jedla dneska před pěti lety, tak já přesně vím, že jsem jedla tohle … nebo spíš tamto … protože záznamy, které v deníku používám, neobsahují přesné položky, občas musím dělat drobnou záměnu. Pro život sice není důležité, jestli jsem si dala k svačině zavařenou mrkev „Bon“ anebo „Šmak“, jsou ale i tací, co by mi nepřesnosti vyčetli. Pro takové je v mém deníku na internetu, naštěstí, heslo. Nemusí nic vědět, případně opisovat nebo nakrásně kritizovat moje chutě.
Vést si deník není na škodu. Sama žasnu, co všechno mi přišlo do pusy, třeba před osmi lety. Tomu byste nevěřili! S jídlem se navíc pojí libé pocity a ty je třeba si vybavit v těžkých chvílích. Další nové, ještě libější, ukládat. Jako třeba krásný pocit z mé poslední dovolené. Pro zapamatování jsem ho musela několikrát zopakovat a teď se mi po něm stýská.
Tam vám byla krásná malá tržnice, uprostřed ní se v nízké budově skrýval teplý pult. Na něm trůnily dozlatova opečené bůčky, plecka, klobásky, nakládané okurky i papriky plněné zelím. Navrchu byl velký kastrol a v něm husí játra v sádle. Pár jater se sosíkem a křupavým chlebíkem … na to nemůžu zapomenout. Když si nyní zapisuji svoje záznamy, zasním se a slintám. Uf, pak mám vydržet netučnou dietu!
Kamarád mi jednou vyčetl, že prý píši pořád jenom o jídle. Je to tak. Vysvětlení tohoto hobby mi přišlo nedávno do FB stránky. Fotka krásného chlapa a pod ním věta: Všichni chlapi si myslí, že jsou snem každé ženy. Sorry, chlapi, ale naším snem je žrát a nepřibrat.
