Tak jsme si s mamkou prožily krásnou neděli. Už se na to dlouho těšila, protože jsme si naplánovaly nákup. Bohužel jako ležák dosti přibrala, tak se dřívější víkendové návštěvy smrskly na kratší dobu. Prostě už to nezvládnu.Vyzvedli jsme ji před obědem z domova pro seniory a odvezli domů. Už při prvním zvednutí z postele a přesunu na vozík mi „prdlo“ v zádech a roztřeštěla hlava. No, tak to zas bude den, ale snad to zvládnu.
Oběd byl napůl předvařený ze včerejška, maso naložené, měkké a rychle hotové, takže tohle byla pohoda. Máma snědla plný talíř, pak si poručila kafíčko a koukala v televizi na debatu. Těžební limity jsou důležitá věc! Stihla jsem zatím uválet pár rohlíčků.
A pak přišlo nejhorší: „Mami, dopij, musíme se přebalit a převléci.“
Tohle je docela makačka. Dovézt vozík k posteli, zabrzdit, přemístit mámu na podložku, sundat kalhoty, pak odlepit papírové kalhotky, utřít zadek a přilehlé okolí, navléci nové, zapnout a znovu oblékat. Je to spousta pohybů, musí být přesně koordinovány, aby došlo ke shodě, protože když člověk dělá zbytečné pohyby, tak se pěkně nadře. Proto začnu vydávat pokyny hlasitěji, ale pro maminku nejsem dostatečná autorita a tak protestuje: „Řvi si v práci, ne na mě!“
„Mami, polož tu nohu, musíš si na ni přece stoupnout!“ Zdravou pravou nohu zásadně zvedá nahoru, nevím proč, zásadně s ní dělá právě to, co zrovna nepožaduji. Je to naučený reflex, jakmile ji položím, automaticky nohu skrčí a dělá pohyb proti mému pohybu. Těžiště je jinde a já se pak nadřu dvojnásob.
„Mami, kolikrát mám říkat, abys tu nohu položila, já už tě vážně neunesu, podívej, jak jsi přibrala, musíš trochu spolupracovat.“
Po skončení pobytu na LDN mámě chrastily snad všechny kosti. Ale to už dávno neplatí. Po třech letech se nám vypapala, břicho jako sud, stehna jako klisna, všechny svaly ochablé – je ležák.
„Tak na tři – raz, dva, tři ...“ počítám. Než ji zvednu a přenesu na postel, máma uhýbá, jako bych jí chtěla zpohlavkovat, začínám mít špatné svědomí. Vím, že někdy ječím, ale když mluvím tiše, říká, že si mumlám pro sebe. Má dny, kdy se mi zdá, že neslyší, jindy slyší všechno, co by neměla.
„Mamko, musíš zhubnout,“ šílím, protože ji ten den na nákupu musíme nacpat pětkrát do vozu, z vozu, do vozu, z vozu, do vozu, z vozu. To zas bude pěkně napjatý večer, až manželovi popraskají záda, jako mně, zase bude prskat jako papiňák. Máma pohotově smečuje: „Já jsem tlustá, já to vím, ale NIKDY nebudu tak tlustá, jako ty!“
