Už můj dědeček říkával: „Až tlustý budou hubený, hubení budou studený,“ takže pozitivní zpráva z netu o jednom výzkumu není vlastně žádná novinka. Jenomže naše doba se tak nějak vyznačuje tím, že to, co naši předkové bez zkoumání věděli, my teprve objevujeme.
V hodinách dějepisu jsem vyprávění učitelky vnímala, jako by to všechno byly sny a děje se odehrávaly na nějakém dalekém špatně osvětleném jevišti. Uměla krásně vyprávět a tak mi postavy ze starého Egypta i Říma ve fantazii doslova ožívaly. Tenkrát ještě byla černobílá televize, proto se má fantazie trochu omezovala. Jestli už byly barevné sny, nevím, realita mi však připadala mnohem barevnější.
Dědečkovo vyprávění z vojny i z války se pak každé léto za svitu petrolejky odehrávalo podobně. Já viděla utrpení, které líčil, jak museli chlapci na vojnu a holky na ně dlouho čekaly, jak se odehrávaly události v době války, i jak někteří trpěli, zatímco jiní zase měli blahobyt. Vyprávěl i o krizi a o tom, jak se žilo za první republiky, ale jeho vyprávění mělo jiné zabarvení, než ta, co jsem poslouchala z televize mnohem později. Jeho povídání se spíš podobala současné skutečnosti, proto mi ho dnešní realita často připomíná. A protože krize obvykle moc dobře nekončí, raději na to ani nemyslím. Bojím se, stejně jako tenkrát, když jsem byla ještě holka a při jeho vyprávění mi v hlavě současně běžela jako titulek věta, abych to raději na vlastní kůži nikdy nezažila.
Ovšem mnohem později jsem zas trpěla výčitkami, že se náš blahobyt podepisuje na našem zdraví víc a ukládá ve formě nezdravého tuku všude, kde je pořádně vidět. Stres není nic dobrého, takže jsem se prala s myšlenkou, jestli je lepší se stresovat, či být radši bez výčitek tlustá. Dnes už budu spát daleko klidněji. Zakopaný pes nadváhy je totiž v tom, že se stresuji naprosto zbytečně. Kdybych se nestresovala, tak bych nepotřebovala tolik zásob na uklidnění mozku. Vysvětlení poskytuje článek o zjištění německého profesora. Obezita prý je klíčem k lepšímu přežití v případě nemoci.
