Dneska mi konečně došlo, kde je zakopaný pes. Po dvouměsíční relativně dobré každodenní kázni, kdy mám maximální výkyv 400 kJ plus mínus, jsem zažila mimořádnou situaci. Každý den prožívám jinak takřka stejně.
Poslední dva měsíce jdu ráno do práce (už najedená), přežiju nekonečné dvě hodiny do svačiny, ta mi vystačí tak do oběda, na který vybíhám úderem jedenácté hodiny, abych zhltla denní příděl a cítila se dále nedojedená. Uspokojím se dvěma čtverečky čokolády a jedním velkým hrnkem kafe, abych protrpěla zbytek odpoledne do předčasné večeře a pak už nechala všechno v rukách osudu, který obvykle rozhodne, že mám podobným způsobem přežít další den a ještě neumřu.
Břicho se mi scvrklo, žaludek pořád kručí, ať jsem najedená nebo ne, takže buď je to hlady nebo radostí, že má konečně co na chvilku dělat. Nakonec se odpotácím spát za neustálého přesvědčování, že mi energie vystačí až do rána a budu mít dost sil vstát i další den.
Zatím mi ta strategie vycházela. Dařilo se mi samu sebe ošidit a dnes stoupám ráno na váhu, kde byl konečně další pár dekový úbytek, celkem už to klesá skoro k pátému kilu, tak jsem si cvičně vyzkoušela staré kalhoty a zjistila, že mi do nich chybí kus břicha i kus zadečku. Takový úspěch mě samozřejmě nakopnul a k snídani mě uspokojila jen houska s ricottou. Jenomže dnes výjimečně bylo na programu školení a já neměla tušení, kdy přijde avizovaná svačina, proto jsem se pro jistotu před odchodem dobře najedla.
„Bude hlad,“ říkám si a vybavena kilojouly navíc odcházím úplně v pohodě na tramvaj. Souprava s námi ujela pár metrů, následovalo prudké zabrždění, náraz a můj nebezpečný záklon dozadu. Naštěstí to bylo bez úhony, jenom se mi asi cosi uvnitř trochu převrátilo, duše se rozklepala a hned poté, co nám řidič uvolnil dveře ven, se to ve mně sevřelo.
Když jsme dorazily s kolegyní na místo určení, dala jsem si černou kávu a pak ze mě trable spadla. Hned potom následovala potřeba se uklidnit a tak padlo nabízené tiramisu (mimochodem výborné). V domnění, že jídlo bude brzy snědené, jsem se odebrala školit, ale obsluha pořád něco nosila, až se mi kolečka v hlavě docela zbláznila a já nekontrolovaně snědla ještě dvě plněná pečiva a zapila je deckou džusu. A to byste nevěřili, jak mi bylo blbě z přežrání, takže to vypadá, že možná ještě nějaké deko shodím.
Ach jo, základem všeho je klid a pravidelnost. Žádné nehody a vybočování ze stereotypu. Jinak se koloběh života naruší a hned se to někde projeví. Bože, já mám hlad!!!
