Tentokrát zdrbnu kamarádku, doufám, že buď nečte nebo mi to promine. Není mým úmyslem ji pomlouvat, spíš se zamyslet nad životní etapou žen.
Od září pracuji na nové vizáži, chci omládnout, zeštíhlet a zkrásnět, protože chci být hezká vitální babička. Možná se mi to nepovede, ale řekly jsme si s kámoškou, že tomu budeme nějaký čas věnovat hlavně v zájmu svého zdraví. Chodíme tedy cvičit a kontrolovat váhu. Součástí našeho hlídání je povídání o hubnutí, dietách, o životě jako takovém. Taková někdy příjemná, někdy méně příjemná hodinka, podle toho, jak se zrovna cítíme a jak jsme pilně dodržovaly zásady.
Kámoška se tento týden zrovna necítila ve své kůži, bylo trochu pod mrakem a tak na ni padla taková mírná podzimní deprese. Na otázku instruktorky, která asi odhadla rozpoložení a vyzvala, ať vysloví přání, co by jí udělalo radost, řekla: „Kdyby chtěl někdo hlídat nějaké malé dítě, tak to by mě potěšilo. Vychovala jsem tři, nějak mi najednou vylítly a v té náruči mi něco chybí.“
Podobnými pocity jsem taky před nedávnem procházela, ale dcera z domova odcházela postupně a na nic moc nepospíchala, tak jsem si to tolik nepřipouštěla. Pak to ale přišlo a jasně, že to na mě dolehlo, taky se mi chvíli stýskalo, hlavně po takovém občasném holčičím odpoledni, kdy jsme si každá našla svůj koutek, svou zábavu, ale přitom jsme si vyměnily spoustu informací vzájemně. Ten pocit, že je blízko někdo, kdo má stejný humor, občas umí obejmout anebo i zkritizovat, to je taková jistota.
Jak stárneme, tak máme asi větší spotřebu pozitivní energie a tu dávají hlavně malé děti. To je fakt. Ráda se na ně koukám, jsou roztomilé, milé a bezprostřední. Když se přitulí, je to úplně jiné, takže jsem svou kamarádku chápala. Můj chlapák, kterému bude brzy rok, mě o síle dětské energie znovu přesvědčil. To kvůli němu musím hubnout, protože bych nestačila, až začne pořádně běhat. Klouby už mi občas zamrznou a babička bez kondice, ta je k ničemu. Nemůže si hrát a lézt po čtyřech, pořádně utíkat, bývá brzo unavená, takže nepoužitelná. Tohle má větší váhu než být krásná pro nějakého svůdce. Mít děti je prima. Poskytují hodně objetí. Ale chtějí svoje oběti …
Na druhou stranu říkám, že nikdy nebylo tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř a tak jsem raději vděčná za to, co mám. Říkávala to i moje babička a zákonitost života je někdy dost neúprosná. Když je člověk nejvíc nespokojený a začne brblat, přijdou nějaké starosti. Mně v kritické době onemocněla mamka a rázem byla nuda vyplněná. Najednou přišlo miminko o velikosti XXL. Jak ráda jsem ji znovu objímala jako v dětství, ačkoli ona dřív mazlivá nebyla. Tohle jsou lehké facky od života, abychom si uvědomili, že jsme tady na světě.
Štěstí musíme hledat v sobě, radovat se z každého dne, někdy i z toho špatného, protože všechno je k něčemu dobré. I když je nám někdy nejhůř, nutí nás to hledat naději. Naděje je smyslem života. Naděje, že jednou to svoje štěstíčko najdeme, že při sčítání minulosti budeme mít pocit, že si na nás i v budoucnu někdo vzpomene. A to je přece dobré, ne? Vychovat třeba tři děti, jako moje máma, je přece dobře odvedená práce pro budoucnost.
Často děkuji osudu, že jsem blíženec. Blíženci mají v sobě od všeho trochu. Mají hodně rádi svobodu. Potřebují objetí i odstup. Jsou vřelí i chladní. Potřebují rovnováhu, vzduch a volný dech. Pohlazení a občas taky facku. Potřebují lásku, ale snesou kritiku. To samé dopřávají ostatním. Někdy mohou vypadat jako blázni. Jeden den vstanou v pohodě, druhý jsou rozmrzelí. V něčem ale asi mají výhodu. Vnímají život z lepší i horší stránky a nějak si s ním vždycky poradí. Ono to ani jinak nejde. Jednou je hůř, jednou je líp. Já myslím, raději všeho s mírou a hlavně neskuhrat.
